Whatever Works - Užil si už Woody Allen dost?

Vzpomenu-li si na filmy ze sedmdesátých let, jako např. Banání, Spáč či Láska a smrt, nutně si je musím spojit s představou nejlepších komedií, jaké jsem kdy viděl. Totéž bych mohl říct o filmech let osmdesátých, jako např. Zelig (zajímavý to pseudodokument), Hana a její sestry či Zločiny a poklesky, a nejinak by tomu bylo u filmů let devadesátých, jako například Manželé a manželky či Tajemná vražda na Manhattanu. Všechny tyto filmy však spojuje ještě něco dalšího, a tím je jméno Woody Allen.
S přelomem století však u něj zjevně došlo k tvůrčí krizi. V roce 2001 však ještě dokázal překvapit komedií Prokletí žlutozeleného škorpiona, avšak šlo jen o výjimku, což se hned záhy potvrdilo. Není těžké odpovědět, s čím tato krize souvisí. Podíváme-li se na všechny výše zmíněné filmy, spojuje je jedna další věc, a to obsazení hlavní role. Ve všech se ji totiž ujal sám režisér. Často k tomu dodával, že scénáře, které píše, jsou hlavně o tom, co se odehrává v jeho nitru, ačkoli vše většinou zaobalí do humorného hávu (přecejen se chtěl asi odlišit od svého největšího filmového vzoru - I. Bergmana). A jelikož vychází z něj, také o něm vypráví a on sám je nejlépe schopen zahrát ústřední roli. Vycházelo mu to skvěle, ovšem s postupujícím věkem to bylo horší a horší. V roce 2006 se ještě jednou pokusil vrátit na filmová plátna v hlavní roli filmu Sólokapr , ale příliš mu to nevyšlo. Většina filmů po roce 2000 je tak bez jeho hlavní role a je na nich poznat, že už ani tak moc nevypráví o něm. Snaží se spíše nalézt jiná témata - i proto často odjíždí ze svého milovaného New Yorku, nejčastěji pak do Evropy, kde natočil dva poměrně úspěšné filmy - Match point - Hra osudu a Vicky Cristina Barcelona. I přes tyto úspěchy a dobré ohlasy ze strany různých recenzentů většina největších fanoušků humoru Woody Allena byla zklamána.
Na rok 2009 však Woody Allen slíbil změnu. Tvrdil, že se vrátí ke svým oblíbeným tématům ve svém nově chystaném filmu Whatever Works (česky Užívej si, co to jde). Musím uznat, že dodržel slovo. Příběh zasadil do města New york, který je pro něj už od mládí nepochybně předmětem jeho největší lásky (viz. např. film Manhattan a komentář autora k němu). Hlavní postavou je opět onen neurotický (trochu až psychopatický) a hypochondrický hrdina, který tak rád ve filmu narušuje paradigma herectví a "hraného filmu" vůbec tím, že po felliniovském stylu hovoří přímo na kameru. Je zde však jeden obrovský problém - tuto roli neobsadil Woody Allen, ale o několik let mladší herec Larry David. Problémem je právě to, že Woody tuto roli očividně napsal pro sebe - kdovíjak dlouho mu scénář ležel v šuplíku (nejspíš ho sám uznal za slabší a nechal si ho na stará kolena), což vede k tomu, že se snaží co nejvíce přimět Larryho k tomu, aby ho napodoboval. Tak má Larry David stejné brýle jako on, téměř stejný účes jako on, a snaží se naprosto stejně gestikulovat. Působí to v některých momentech až příliš tragicky.

Druhou velkou slabinou je nepříliš velká originalita filmu. V 50% momentů, které by jistě diváci neznalí starších filmů autora nazvali "nejlepšími", bylo jen "výcucem" různých scén ze starších filmů. Film Whatever Works obsahuje nejen vtipy starých snímků, ale dokonce i celé scény a situace.
Ve výsledku tak film působí až příliš nostalgicky a herecky strnule. Neviděl jsem z dílen mistra Allena sice ještě vše (mám trochu mezery hlavně v novější tvorbě), ale musím konstatovat, že je to zatím jeho nejslabší dílo. Nechtěl bych však, aby z mé kritiky bylo vyvozováno to, že se jedná o film podprůměrných kvalit. V rámci novodobé americké produkce se jedná o film jistě nadprůměrný. Podprůměrem je pouze v rámci filmů Woodyho Allena. Fanouškům jeho filmů nezbývá než doufat, že se ve svém nově chystaném projektu (prozatím stále nepojmenovaném) odchýlí od této tématiky a natočí něco originálního. Je však nezpochybnitelné, že jakožto herec si Woody během let své filmové působnosti opravdu užil, co to jde. Je také zřejmé, že hlavní motto Woodyho - "Nechci dosáhnout nesmrtelnosti svým dílem, ale tím, že nezemřu" - se nejspíš nevyplní, neboť Woody už svým dílem nesmrtelnosti dosáhnul...

55%

Is Wrestling Rocknroll?

Darren Arofonsky (známý svými dřívějšími filmy Pí, Requiem za sen a Fontána) opět dokázal, že je velmi nadaným, relativně mladým režisérem, který si dokáže poradit téměř s každou tematikou. O jeho autorství není pochyb a začíná si budovat svou režisérskou "vyzáž".
Svědčí o tom i jeho filmová novinka běžící čerstvě v českých kinech - Wrestler. Jelikož sportovní filmy nemám příliš v lásce, poněkud jsem se obával toho, že po shlédnutí filmu budu zklamán. Velmi brzy jsem však byl vyveden z omylu. První třetina se sice nese ve sportovním duchu, a to hlavně tím, že je představován Wrestling jako takový, ovšem brzy zjistíte, že sport je zde jen na pozadí.
Ústředním tématem filmu Wrestler je dvojice pojmů stojících proti sobě (někdo by snad řekl "jdoucích spolu") - života a smrti. The Ram (Mickey Rourke) je dosluhující zápasník tohoto zvláštního sportu. Před dvaceti lety si prožil období své slávy, nyní už je starý a projevuje se to jak na jeho stavu fyzickém, tak i psychickém. Po infarktu je mu řečeno, že už nemůže dále pokračovat ve svých předchozích aktivitách. Ram začíná zjišťovat, že je v životě sám - nemá přátelé, na které by se mohl spolehnout a nemá ani rodinu. Jedinou přítelkyní je tanečnice z baru, za kterou často chodí a jediným členem rodiny je jeho dcera, se kterou se od jejího narození téměř nevídal. The Ram se na obě snaží zapůsobit, je to však marné - jedna se ho obává, druhou až příliš po celý život opomíjel. Nakonec zjišťuje, že to jediné co v životě má je Wrestling. Začne se tak připravovat na svůj poslední zápas...
Hlavní zápletka zní sice trochu banálně, ale takto to bývá ve filmech velmi často, a to i v takových, které bych se neobával označit za vynikající. Film Wrestler si vás získá hlavně třemi věcmi - dokonalým výkonem M. Rourka, perfektní hudbou a téměř dokonalou atmosférou dokreslující děj. M. Rourke podle mého názoru měl získat oscara za herecký výkon, protože takto velkolepý výstup se příliš často nevidí (ačkoli je pravda, že tato role byla napsána přímo pro něj - často se zdá, jako by ani nehrál...prostě žije!). Hudba zde sice není příliš tvůrčí, ale Rocknroll osmdesátých let se zde opravdu skvěle vyjímá (a na "Cobain pussy" jen tak nezapomenu :)). Zvláštní atmosféra filmu je v podstatě režisérským doprovodem pana Arafonského.
Tímto filmem si podle mě Darren plně zaslouží titul Autor. Dobrý režisér není jen řemeslníkem, který produkuje (tak jako 95% Hollywoodu), ale musí být i uměleckým autorem. Pokud jim je, jeho autorství se na filmu vždy projeví. Tak při sledování dalšího jeho díla nebudu muset ani znát jméno řežiséra a přesto poznám, čí dílo to je. Mr. Arafonsky se pomalu do těchto kolejí začíná dostávat a myslím si, že nám v budoucnu ještě předvede, co v něm je...
90%

John Dillinger - Nepřítel č. 1

Už téměř rok jsem napjatě očekával na premiéru nového filmu Michaela Manna - Public Enemies. Režisér Michael Mann je autorem mnoha zajímavých počinů, z nichž určitě stojí za zmínku film Heat s Robertem de Nirem a Al Pacinem či Miami Vice. Tyto dva filmy jsem uvedl proto, že podle mě nejvíce vystihují hlavní charakteristické vlastnosti režisérské tvorby Manna.
Jde o autora libujícího si v nočních záberech na město, atmosferickém vykreslování pomocí hudby a hlavně v užívání digitální kamery. Ta, jak jistě víte, je ve světě filmů poslední dobou hodně často kritizována, a i sám Mann už za to dostal "vyhubováno" od mnohých filmových kritiků. Přesto však u některých filmařů znamená tato kamera něco naprosto nepostradatelného. S pomocí digitální kamery lze vytvořit záběry, které klasická kamera nedokáže. Velmi užitečná je také pro záběry v noci, které jsou, jak jsem již napsal, tím nejpoutavějším v jeho filmech. Důležité však je, že rozdíl mezi digitálem a klasikou je viditelný na první pohled. Obraz je ostřejší a mnohem uhlazenější, téměř bez jakékoli poskvrny (můžete to vidět např. na níže položeném obrázku z filmu - pro detailnější zobrazení na něj klikněte). A to je právě to, co se mnoha lidem nelíbí. Film Miami Vice byl právě kvůli digitální kameře odsuzován, ale na druhou stranu se velké části lidí film líbil, stejně jako mně. Některé scény jsou prostě přímo kouzelné.

Nejinak je tomu u nového filmu Public Enemies. Přesto zde můžeme nalézt jeden dost podstatný rozdíl. Film se odehrává ve třicátých letech a můžeme se tázat, zda je tento typ kamery s výše uvedenými vlastnostmi skutečně tím pravým pro vykreslení tohoto období. Období třicátých a čtyřicátých let nám bylo v novodobých filmech představeno hlavně ve filmech F. Copolly (Kmotr I,II, III) a M. Scorseseho. Bude-li divák očekávat od novinky M. Manna něco podobného, bude z kina odcházet s velmi negativními pocity. Tento film je naprosto jiný jak užívanou technikou, tak i způsobem vykreslení děje, který je dost podobný jako v jeho předchozích filmech. I proto je dost pochopitelné, že jsou tak časté negativní ohlasy i od filmových kritiků, kteří se tento snímek často nezdráhají označit slovy jako "nudný" či dokonce "amatérský". Já bych řekl, že je pouze "jiný". A to bohužel pro někoho může znamenat zklamání. Pokud však opravdu máte rádi film a půjdete do kina bez předsudků, nebudete rozhodně zklamáni.
Další často kritizovanou součástí je dějová línie. Až příliš mnoho kritiků se nedokáže ubránit srovnáváním s filmem Heat (Nelítostný souboj). Pokud jste viděli film, jistě si alespoň zhruba pamatujete příběh: Zkušený kriminálník a lupič Neil McCauley (Robert de Niro) vyloupil už velké množství bank a dalších všech možných míst. Svůj život v této pozici už se naučil přijímat. Netušil však ještě, že si na něj dělá zálusk policista Vincent Hanna (Al Pacino), který je velmi energický a při lovu svých kořistí se před ničím nezastaví. Jednoho dne se oba setkají a zjistí, že jsou si v mnohem dost podobní a rozumí si, avšak život je postavil do protilehlých pozic. Oba jsou tedy společností determinováni jít proti sobě, ačkoli by za jiných okolností mohli stát na stejné straně.
Podíváme-li se na Public Enemies, je možné nalézt opravdu dost podobných souvislostí - hlavní postavou je bankovní lupič John Dillinger - postaví se proti němu FBI v čele s policistou M. Purvisem. John Dillinger je stejně človekem, jako jeho protějšek. Tentokrát je to však ještě ostřejší. Policisté jsou vykresleni jako zvěř, která se nelítostně honí za svou kořistí, jen aby neztratila popularitu ve společnosti (jednou z hlavních postav je E. J. Hoover, který se touto svou vlastností nemálo proslavil). Na druhou stranu je lupič Dillinger vykreslen jako milující a inteligentní osoba, která chce normálně žít. Je však velmi populární a proto se FBI zaměřila hlavně na něj.
Je však třeba položit si otázku, zda takové hledání souvislostí není nesmyslem. Film Heat byl natočen v době, kdy Michael Mann nevěděl ještě naprosto nic o tom, že bude točit film Public Enemies. Jeho vylíčení života a smrti Johna Dillingera je navíc vylíčením skutečného života této postavy, a ačkoli je příběh autorsky přikrášlen, ve svém jádru není nijak pozměněn a postavy i situace jsou vykresleny reálně. Proto je nejspíš zbytečné autora z něčeho takového podezírat.
Je však možné, že ono realistické vykreslení je právě tím, co se většině lidí příliš nelíbilo. Film svou čistotou a uhlazeností často působí dokumentárně - může se zdát že je bez emocí, jak mnoho lidí poznamenalo. Když se však vžijete do postav a příběhu, zjistíte, že právě emoce jsou tím, co celý snímek provází. Vše je vystupňováno snad už u Manna tradičnědokonalou hudební stránkou filmu (film zhudebnil Elliot Goldenthal, autor hudby k výše zmiňovanému filmu Heat).
Film Public Enemies se asi nezapíše do historie filmu jako film Heat, ale pro mě byl nezapomenutelným filmovým zážitkem a právem ho zařadím k tomu nejlepšímu, co M. Mann ve světě filmu vytvořil.
90%

Fantastický svět Hayao Miyazakiho 1

O japonském animovaném filmu lze už několik let říci, že se stal naprostou legendou jak v samotném Japonsku, tak i v západním světě. Jde většinou o seriály či filmy kreslené v japonském stylu manga, který je v této zemi téměř již tradiční. V několika posledních letech vzniklo ohromné množství seriálů, z nichž se jen málo silně prosadilo na "západním" seriálovém poli - mezi neznámnější patří jistě Berserk, Kovboj Bebop, Wolf's Rain či Včelka Mája (o jejímž původu však zase až tak moc lidí neví).
Mnohem silněji se však japonská animace prosadila ve filmech. Mezi nejvýznamnější jistě patří Yoshiaki Kawajiri (Animetrix, Vampaia Hanta D), Katsuhiro Otomo (Akira), Mamoru Oshii (veleznámé Ghost in the Shell či velmi ujeté Tenshi no tamago). Naprosto nepřekonatelným se však stal tvůrce, jehož nejznámnější anime filmy jsou dnes snad stejně velkou legendou, jako filmy A. Kurosawy. Je to režisér, scénárista a producent animovaných filmů Hayao Miyazaki. Podařilo se mi sehnat všechny jeho celovečerní filmy a nedávno se mi je také podařilo všechny shlédnout. Jelikož jsem po tomto činu zjistil, že se jedná o něco opravdu geniálního a také jen tak nevídaného, rád bych se se svými zážitky podělil s ostatními.
Hayao poprvé do světa filmu vstoupil v sedmdesátých letech, kdy se podílel na tvorbě některých seriálů (některé části režíroval), zejména pak na seriálu Rupan Sansei, vyprávějícím o známem zloději Lupinovi. V roce 1979 získal tolik důvěry, že si mohl natočit v této sérii i celovečerní film, který byl zároveň i dost úspěšný (Rupan Sansei: Kariosutoro no shiro). První celovečerní film, který se silně proslavil i mimo hranice Japonska, byl však až Kaze no tani no Naushika z roku 1984. Český překlad tohoto díla by mohl znít Naushika z údolí větru. Jde zároveň o první dílo, ve kterém měl Miyazaki možnost představit svou téměř neuvěřitelnou fantazii. Příběh se odehrává ve světě po válce, která měla pro lidi nedobré důsledky. Naushika, velmi zvláštní dívka žijící v jedné z lidských kolonií, je zároveň velmi nadaná a "ekologicky" zaměřená. Jak brzy zjišťuje, jejim hlavním úkolem je ochránit svůj lid před znepřátelenými královstvími. Jak už to často v dílech pana Miyazakiho bývá, pojí se i zde dokonalá forma (animace jsou na rok vzniku opravdu senzační) se skvělým obsahem (silný příběh nepokulhává ani po myšlenkové stránce - chce nám říct, že člověk není v přírodě sám a svou existencí si nemůže být nikdy moc jistý). Je však třeba brát ohled na to, že se jedná o jeho první skutečně zcela autorský film - dá se říci, že zde Miyazaki teprve hledá své skutečné nadání, které se projevilo hlavně v dalších dílech.
A skutečně hned následující dílo bych zařadil k tomu nejlepšímu, co pan režisér stvořil. Jde o film nesoucí název Tenku no shiro Rapyuta z roku 1986. Hlavní postavou je zde malý klučina Pazu, který pevně věří legendám o tajemném městě vznášejícím se v oblacích, které vybudovala v dávných dobách jedna kultura. Jednoho dne mu spadne téměř do náruče dívka s modrým klenotem kolem krku, avšak Pazu ještě netuší, že ho tato událost přivede opravdu až k onomu městu - Rapyutě. Pohádkový příběh s prvky science fiction a fantasy doprovází neskutečně nádherná animace, kterou nedokáže napodobit jen tak někdo. Vedle těchto dvou důležitých složek však již konečně v plné síle vystupuje prvek Miyazakiho filmů, díky němuž ho všichni fanoušci tak zbožňují - jeho fantazie nemá téměř žádné meze v naprosto pozitivním smyslu. Setkáte se s neuvěřitelně okouzlujícími věcmi, které na vás nepochybně silně zapůsobí. Tento film jsem viděl téměř jako úplně poslední z celé jeho tvorby a zapůsobil na mě nejsilněji.
Pokračování příjde snad brzy...:)

China Mieville - Král krysa

Píše se rok 1284 - německé městečko Hameln je zamořeno krysami a potřebuje se jich zbavit. Požádá o pomoc neznámého muže, který pomocí píšťaly všechny krysy nechá utopit v nedaleké řece. Lidé z města však odmítají pištci zaplatit odmětu, takže se rozhodne pomstít - podobně jako dříve krysy dopadnou i všechny hamelnské děti...kdo by neznal tuhle legendu o krysaři? V posledním století se kolem ní motá stále více historiků a soudí se, že má dost pevný základ (minimálně v tom, že se v tomto roce stala velká tragédie, při níž zemřelo mnoho místních dětí).

Britský spisovatel Ch. Mieville ve svém debutovém románu z roku 1998 zajímavým způsobem tuto legendu oživil a zasadil ji do dnešního světa.
Píše se 20. století, město Londýn - mladičký Saul se vrací domů, avšak ještě netuší, co ho bude očekávat. Jeho otec je nalezen mrtvý a Saul je obviněn z vraždy. Z vězení ho však vysvobodí ta nejpodivnější postava - Král krysa. Není to člověk, ačkoliv je vzhledem "lidský". Je to Krysa...žije v londýnských kanálech mezi krysami. Krysy ho však sesadily z trůnu právě kvůli události, která se odehrála v městě Hameln v 13. století. Král krysa tehdy všechny krysy nalákal do tohoto města, krysy tam hodovaly, ale jen do doby, než přišel tajemný Pištěc. Krysy vinu hodily na svého Krále a už ho dále neposlouchaly. Saul se dozví, že jeho skutečným otcem je Král krysa. Zjišťuje, že je jen velmi nebezpečnou zbraní v boji proti Pištci - je napůl člověk, napůl krysa. Pištec však svou hrou může nalákat vždy jen jeden druh...Saul je tak zdánlivě imunní...nikdo však ještě netuší, že i sám Pištec má svou novou zbraň...

Při psaní svého románu Ch. Mieville ještě asi netušil, že mu přinese takovou slávu, že se v následujícím desetiletí stane jedním z nejpopulárnějších literárních autorů vůbec. Ještě neuvěřitelnější je tento fakt tehdy, uvědomíme-li si, že se autor často nezdráhá své díla využít k propagaci politických myšlenek. V jeho díle Král krysa to však není ještě tak znatelné, ačkoliv i zde hlavní hrdina, Saul, dostává od svého otce už od dětství spisy K. Marxe a Lenina. Známky Marxova historického materialismu nese také závěr románu, kdy se z Krále krysy stává Občan krysa, avšak pozor! Nedochází k tomu revolucí...jde o vnitřní přeměnu v samotné krysí společnosti a děje se tak podle rozumového náhledu! Marx by se jistě rozplynul blahem...:)
Autor tohoto díla se v poslední době silně politicky angažuje. S několika dalšími lidmi založil v británii levicovou neomarxistickou stranu, která získává stále větší popularitu. Osobně si myslím, že po tom, jak celý marxismus pošpinil Lenin a spol., je jen dobře, že se někdo takovým způsobem ujal jeho obrody.
Ch. Mieville, velký kritik kapitalistického smýšlení, kritik díla Tolkiena a obdivovatel Marxe, je neopomenutelným fenoménem dnešního světa. Jako literární autor si získává stále větší jméno. Jeho debutový román bych rozhodně nezařadil mezi to nejlepší, co jsem četl, ale nakopnul mě k tomu, abych se zajímal o jeho další díla (za chvíli letím do knihovny pro Nádraží Perdido), která získala nemálo ocenění, a z mnoha stran slýchám, že zaslouženě.
70%

Holzhey, Röd - Filosofie 19. a 20. století II.

Nedávno se mi podařilo dočíst tuto poměrně dosti obsáhlou knihu z edice "dějiny filosofie" nakladatelství OIKOYMENH. Je to už celkem šestá kniha z této edice, kterou jsem četl. Byl jsem zvyklý na poměrně vysoký standart po stránce kvalitativní, ale tentokrát jsem mírně zklamán, z velké části kvůli nečitelnosti určitých částí.
Celá kniha se dělí na tři velké oddíly, na nichž se podílely H. Holzhey a W. Röd.
První část nese název Novokantovství a jejim autorem je H. Holzhey. Nejprve se pustí do historického přehledu, přičemž poměrně zajímavě, ale na můj vkus zbytečně zdlouhavě, popíše situaci na politické, hospodářské a hlavně vědecké scéně. Poté přechází k popisu samotného novokantovství, přičemž volí nejčastější rozdělení na marburskou a bádenskou školu Osamoceně pak stojí krátké pojednání o L. Nelsonovi. Soustřeďuje se na nejvýznaměnjší představitele těchto škol, tzn. H. Cohena, P. Natorpa, W. Windelbalda a H. Rickerta, přičemž postupně uvádí celkem obsáhlé medailonky o jednotlivých osobnostech. Neopomíjí však uvést ani méně známa jména. Tato část je poměrně dobře systematicky zpracována, avšak je ze všech tří nejhůře čitelná. Četbu nedoporučuji někomu, kdo není seznámen s pojmy filosofie Kanta a alespoň základy hlavních představitelů pokantovské filosofie, konkrétně německého idealismu (tzn. Fichteho, Schellinga, Hegela a Marxe). Nedobrá čitelnost však není způsobena jen tímto, ale také tím, že Holzhey příliš nahušťuje informace. Čtenář tak musí příliš mnoho času trávit neustálým dohledáváním informací, pokud z daného textu chce alespoň něco pochytit.
Druhá část, jejímž autorem je W. Röd, je věnována počátkům fenomenologie. Největší prostor je zde věnován E. Husserlovi, což je zcela pochopitelné. Zrod fenomenologie je popsán zajímavým způsobem. Je zde líčen Husserlův život, jeho seznámení se s matematikou a psychologií a přerod v "transcendentální fenomenologii". Röd však nezůstává pouze u Husserla - poukazuje i na jeho žáky a nástupce, jako je Max Scheler či M. Merlau-Ponty. Celkově bych tuto část hodnotil z celého svazku nejlépe, a to jak zpracováním, tak přínosem. Paradoxně ji však bylo dáno nejméně prostoru.
Poslední část je rozdělena do několika podčástí. Podílejí se na nich oba autoři. Je zde řešena Filosofická antropologie M. Schelera, H. Plessnera a A. Gehlena. V dalších podkapitolách je řešen neoidealismus, gnoseologický realismu a pokus o obrodu ontologie. Celá tato část je velmi zajímavá tím, že se zde vyskytují informace, o kterých je v českém jazyce velmi obtížné cokoliv vyhledat. Proto jí vidím jako dosti přínosnou. Opět jsou zde však bohužel velmi silně nahuštěny informace. Tak už to však bývá u podobných knih shrnujících dějiny filosofie.

Abych se vyjádřil k dílu jako celku, zklamalo mě, že se autoři zaměřují pouze na filosofii v německém prostředí. Ostatním zemím není věnován téměř žádný prostor, a pokud někde ano, je ho opravdu málo. Je to pochopitelné v části o novokantovství. Je to však pravděpodobně způsobeno národností autorů.
Také mě příliš nepotěšilo, že nakladatelství Oikoymenh vydalo nejprve tuto část. Nedávno (cca. před měsícem) vyšlo třetí pokračování, kde jsou popsány nejvýznamnější představitelé této doby. Stále však očekávám předchozí dvě části, které nějak chybí. Nakladatelství se mělo zaměřit spíše na část o Německém idealismu, o kterém je v českém jazyce stále omezené množství informací. Stále se také čeká na první část série o Filosofii 19. a 20. století. Nakladatelství však stále ještě neoznámilo, která z částí bude následovat, takže nezbývá než čekat....

Waltari - The 2nd Decade - In the Cradle

U Finské kapely Waltari, hrající už přes 20 let, je už téměř zvykem, že po každé odehrané dekádě vydá výběrové album. Dlouho očekávané album "The 2nd Decade - In the Cradle" však není pouhou kompilací. Vedle klasických pecek z předchozích několika alb, jako "Helsinki", "One day" či "Get stamped", vám nabídne několik "unplugged" verzí původních sondů a jeden song dokonce zcela nový, s velmi povedený videem, jehož název je v názvu samotného alba (In the Cradle). Srovnám-li dílo s předchozí kompilací vydanou z roku 1998, je určitě více přínosná. Přesto je velká škoda, že jde o pouhou výběrovku, ale vzhledem k předchozí činnosti kapely je možné se domnívat, že brzy vyjde jistě plnohodnotně nové album.

Kapela Waltari patří jistě k mým nejoblíbenějším hudebním interpretům vůbec, a to i přesto, že jsem ji objevil teprve nedávno. Už před delší dobou jsem se sice setkal s jejich velmi starým albem (Torcha!), ale tehdy jsem měl ještě dost odlišné hudební nároky a příliš mě to nenadchlo. V dnešní době na ně nedám dopustit, protože mám velmi rád hudbu a to co Waltari hraje je hudba s velkým H.
Nelze je zařadit pod jeden konkrétní hudební styl. Někteří kritici je označují termínem "crossover", ale sama kapela se tomu poslední dobou velmi brání, protože tento termín už je dnes používán poměrně striktně pro vymezení určitého stylu. Na wikipedii se o kapele sice dočtete, že je zařazována do heavy metalu, alternativy, progressive metalu, techna, punku, popu a kdoví čeho ještě vše, ale že tomu tak není dosvědčí i základní motto kapely: "Fuck the styles, enjoy the music!"
V něčem má však přesto wikipedia pravdu. Na jejich albech najdete všechno z toho, co vyjmenovává. Některé album na vás spustí opravdu ostrý metal, jiné vám zase vyrazí dech elektronickou hudbou či dokonce technem. Waltari se dokonce ani nebrání klasické hudební tvorbě - jedním z jejich extrémních hudebních počinů je Opera, která je poměrně dost proslavila. Jejich opera je však "Death metal opera", takže prvky symfonické hudby někdy doprovázejí a jindy zcela střídají tvrdé hudební prvky.

Osobně se s mottem kapely Waltari ztotožňuji. Hudba by neměla být odsuzována jen proto, v jakém stylu se hraje. U některých lidí se však často s takto ortodoxními názory setkávám a vůbec mě to netěší. Snažím se být všestranný a z velké části zavrhuji jen Pop, o kterém si myslím, že stále více zaměňuje kvalitu hudby za jednoduchost, aby byl přijatelný pro masu, jejíž úroveň stále více klesá. Moje hudební interstylovost však nevylučuje to, že rozlišuji mezi kvalitní a nekvalitní hudbou. V otázce teorie hodnot však v současnosti zaujímám velmi zvláštní názor - ačkoliv uznává objektivitu kvalit, neuznávám její absolutní objektivní určitelnost na straně subjektu. Také upřednostňuji určité typy hudby, lahodí-li více mému sluchu či stavu mé mysli. Přesto však neopovrhnu ničím, co je opravdu kvalitní.

Vraťme se však k samotnému albu kapely Waltari. Vyjma jedné skladby a několika předělávek nepřináší nic nového. Výběrovky nemám rád, ale neodsuzuji je...mají účel, který zcela chápu. Osobně však pro mě v tomto případě nemá příliš velkého smyslu a jsem rád pouze za to, co přinesla nového.

70%

Abramsův Star trek

Na málokterý snímek v poslední době jsem se těšil tak moc, jako na tohle. Jako fanoušek nejstarší série ST a filmů s posádkou Jamese T. Kirka a logicky nadaného Spocka jsem si ho nemohl nechat ujít. Režiséra Abramse jsem měl tu čest poznat hlavně díky seriálu Lost a filmu Mission: impossible III. Z obou případu lze poznat, že si umí poradit jak se stránkou obsahovou, tak i technickou (je to prostě zkušený geek :-)). Přesto jsem se nemohl neobávat toho, co film přinese.
Nyní můžu konstatovat, že se zklamání nedostavilo. Naopak - byl jsem filmem naprosto unešen. Abrams si poradil jak nejlépe to šlo. Udělal film, který se může honosit označením "univerzální". Svou svižností a technickou dokonalostí nadchne mladé publikum, kterého se kult ST příliš nedotknul, a svým zajímavě zvládnutým scénářem a nostalgickými scénami unese publikum odkojené Nimoyem a Shafnerem.
Podíváme-li se na scénář blíže, nenalezneme příliš mnoho chyb, a to i přesto, že se ve filmu objevuje cestování časem, které pro film většinou znamená naprosté odrovnání logické konzistence. Nový ST si s tím však poradil skvěle - nepouští se do žádných zmatených a paradoxních teorií o cestování čase. Cestu časem nechá zaznít jen jako fakt, kolem kterého se to všechno točí. Něco podobného se objevilo už jednou, v klasickém ST filmu režírovaném samotným Nimoyem, který je podle mě nepřekonatelný - kdo by neznal nenapodobitelnou Cestu domů?
V novém ST filmu však měla cesta časem naprosto jiný účel. Abrams nám představuje mladou, začínající a velmi nadějnou posádku - zrod veleznámé posádky Enterprise, který nám stará série nepředstavila. Aby však mohl točit další pokračování s touto posádkou, musel si vytvořit paralelní časovou línii, aby se vyhnul nutnosti opakovat to, co se už jednou událo (či spíše, co již bylo natočeno). Takto se scénaristé vypořádali s problémem co nejelegantněji a pošoupli celý kult ST dál - doufejme, že k velmi dobré a bohaté budoucnosti.
Film však může existovat i sám o sobě, není nutné brát ho jako úvod. Je velmi kvalitní a svým způsobem dost připomíná staré díly ST. Je pravda, že ve starých počinech byl kladen důraz více na línii příběhu, než na akci, avšak ten poměr zde není zase o tolik rozdílný. Nadbytek akce zde není na úkor děje, takže je to spíše plus. Mírným záporem je snad extrémní rychlost filmu - někdy se až zdá, že dějovou linii nelze sledovat.
Nakonec bych rád pochválil "vypořádání se" s postavami. Až na samotného Jamese T. Kirka je casting zvládnut na výbornou. Abrams se snaží, aby postavy co nejvíce odpovídaly svým předlohám, a to nejen vzhledově, ale také po stránce charakterové. Nejpovedenější je nejspíš postava velkého milovníka logiky (mimochodem, slovní spojení "milovník logiky" není vybráno vůbec náhodou ;-)) Spocka, který je svým vzhledem a výstupem tak podobný své "ideji", až je to téměř neuvěřitelné. Na druhé místo bych zařadil nejspíš pana Kostru., který se, bohužel, ve filmu neobjevuje tak často, jak bych si přál. Skvěle zapůsobil také "návrat" starého Spocka...znáte-li starou sérii a filmy, připravte si kapesníčky...takový příval nostalgie jen tak neunesete!!!
Po mém "do nebe vynášejícím" komentáři je už asi jisté, jak film budu hodnotit. Pár nedostatků tam vidím, ale jinak je to skvělé dílo a doufám, že budou následovat ještě skvělejší pokračování...
90%