Is Wrestling Rocknroll?

Darren Arofonsky (známý svými dřívějšími filmy Pí, Requiem za sen a Fontána) opět dokázal, že je velmi nadaným, relativně mladým režisérem, který si dokáže poradit téměř s každou tematikou. O jeho autorství není pochyb a začíná si budovat svou režisérskou "vyzáž".
Svědčí o tom i jeho filmová novinka běžící čerstvě v českých kinech - Wrestler. Jelikož sportovní filmy nemám příliš v lásce, poněkud jsem se obával toho, že po shlédnutí filmu budu zklamán. Velmi brzy jsem však byl vyveden z omylu. První třetina se sice nese ve sportovním duchu, a to hlavně tím, že je představován Wrestling jako takový, ovšem brzy zjistíte, že sport je zde jen na pozadí.
Ústředním tématem filmu Wrestler je dvojice pojmů stojících proti sobě (někdo by snad řekl "jdoucích spolu") - života a smrti. The Ram (Mickey Rourke) je dosluhující zápasník tohoto zvláštního sportu. Před dvaceti lety si prožil období své slávy, nyní už je starý a projevuje se to jak na jeho stavu fyzickém, tak i psychickém. Po infarktu je mu řečeno, že už nemůže dále pokračovat ve svých předchozích aktivitách. Ram začíná zjišťovat, že je v životě sám - nemá přátelé, na které by se mohl spolehnout a nemá ani rodinu. Jedinou přítelkyní je tanečnice z baru, za kterou často chodí a jediným členem rodiny je jeho dcera, se kterou se od jejího narození téměř nevídal. The Ram se na obě snaží zapůsobit, je to však marné - jedna se ho obává, druhou až příliš po celý život opomíjel. Nakonec zjišťuje, že to jediné co v životě má je Wrestling. Začne se tak připravovat na svůj poslední zápas...
Hlavní zápletka zní sice trochu banálně, ale takto to bývá ve filmech velmi často, a to i v takových, které bych se neobával označit za vynikající. Film Wrestler si vás získá hlavně třemi věcmi - dokonalým výkonem M. Rourka, perfektní hudbou a téměř dokonalou atmosférou dokreslující děj. M. Rourke podle mého názoru měl získat oscara za herecký výkon, protože takto velkolepý výstup se příliš často nevidí (ačkoli je pravda, že tato role byla napsána přímo pro něj - často se zdá, jako by ani nehrál...prostě žije!). Hudba zde sice není příliš tvůrčí, ale Rocknroll osmdesátých let se zde opravdu skvěle vyjímá (a na "Cobain pussy" jen tak nezapomenu :)). Zvláštní atmosféra filmu je v podstatě režisérským doprovodem pana Arafonského.
Tímto filmem si podle mě Darren plně zaslouží titul Autor. Dobrý režisér není jen řemeslníkem, který produkuje (tak jako 95% Hollywoodu), ale musí být i uměleckým autorem. Pokud jim je, jeho autorství se na filmu vždy projeví. Tak při sledování dalšího jeho díla nebudu muset ani znát jméno řežiséra a přesto poznám, čí dílo to je. Mr. Arafonsky se pomalu do těchto kolejí začíná dostávat a myslím si, že nám v budoucnu ještě předvede, co v něm je...
90%

John Dillinger - Nepřítel č. 1

Už téměř rok jsem napjatě očekával na premiéru nového filmu Michaela Manna - Public Enemies. Režisér Michael Mann je autorem mnoha zajímavých počinů, z nichž určitě stojí za zmínku film Heat s Robertem de Nirem a Al Pacinem či Miami Vice. Tyto dva filmy jsem uvedl proto, že podle mě nejvíce vystihují hlavní charakteristické vlastnosti režisérské tvorby Manna.
Jde o autora libujícího si v nočních záberech na město, atmosferickém vykreslování pomocí hudby a hlavně v užívání digitální kamery. Ta, jak jistě víte, je ve světě filmů poslední dobou hodně často kritizována, a i sám Mann už za to dostal "vyhubováno" od mnohých filmových kritiků. Přesto však u některých filmařů znamená tato kamera něco naprosto nepostradatelného. S pomocí digitální kamery lze vytvořit záběry, které klasická kamera nedokáže. Velmi užitečná je také pro záběry v noci, které jsou, jak jsem již napsal, tím nejpoutavějším v jeho filmech. Důležité však je, že rozdíl mezi digitálem a klasikou je viditelný na první pohled. Obraz je ostřejší a mnohem uhlazenější, téměř bez jakékoli poskvrny (můžete to vidět např. na níže položeném obrázku z filmu - pro detailnější zobrazení na něj klikněte). A to je právě to, co se mnoha lidem nelíbí. Film Miami Vice byl právě kvůli digitální kameře odsuzován, ale na druhou stranu se velké části lidí film líbil, stejně jako mně. Některé scény jsou prostě přímo kouzelné.

Nejinak je tomu u nového filmu Public Enemies. Přesto zde můžeme nalézt jeden dost podstatný rozdíl. Film se odehrává ve třicátých letech a můžeme se tázat, zda je tento typ kamery s výše uvedenými vlastnostmi skutečně tím pravým pro vykreslení tohoto období. Období třicátých a čtyřicátých let nám bylo v novodobých filmech představeno hlavně ve filmech F. Copolly (Kmotr I,II, III) a M. Scorseseho. Bude-li divák očekávat od novinky M. Manna něco podobného, bude z kina odcházet s velmi negativními pocity. Tento film je naprosto jiný jak užívanou technikou, tak i způsobem vykreslení děje, který je dost podobný jako v jeho předchozích filmech. I proto je dost pochopitelné, že jsou tak časté negativní ohlasy i od filmových kritiků, kteří se tento snímek často nezdráhají označit slovy jako "nudný" či dokonce "amatérský". Já bych řekl, že je pouze "jiný". A to bohužel pro někoho může znamenat zklamání. Pokud však opravdu máte rádi film a půjdete do kina bez předsudků, nebudete rozhodně zklamáni.
Další často kritizovanou součástí je dějová línie. Až příliš mnoho kritiků se nedokáže ubránit srovnáváním s filmem Heat (Nelítostný souboj). Pokud jste viděli film, jistě si alespoň zhruba pamatujete příběh: Zkušený kriminálník a lupič Neil McCauley (Robert de Niro) vyloupil už velké množství bank a dalších všech možných míst. Svůj život v této pozici už se naučil přijímat. Netušil však ještě, že si na něj dělá zálusk policista Vincent Hanna (Al Pacino), který je velmi energický a při lovu svých kořistí se před ničím nezastaví. Jednoho dne se oba setkají a zjistí, že jsou si v mnohem dost podobní a rozumí si, avšak život je postavil do protilehlých pozic. Oba jsou tedy společností determinováni jít proti sobě, ačkoli by za jiných okolností mohli stát na stejné straně.
Podíváme-li se na Public Enemies, je možné nalézt opravdu dost podobných souvislostí - hlavní postavou je bankovní lupič John Dillinger - postaví se proti němu FBI v čele s policistou M. Purvisem. John Dillinger je stejně človekem, jako jeho protějšek. Tentokrát je to však ještě ostřejší. Policisté jsou vykresleni jako zvěř, která se nelítostně honí za svou kořistí, jen aby neztratila popularitu ve společnosti (jednou z hlavních postav je E. J. Hoover, který se touto svou vlastností nemálo proslavil). Na druhou stranu je lupič Dillinger vykreslen jako milující a inteligentní osoba, která chce normálně žít. Je však velmi populární a proto se FBI zaměřila hlavně na něj.
Je však třeba položit si otázku, zda takové hledání souvislostí není nesmyslem. Film Heat byl natočen v době, kdy Michael Mann nevěděl ještě naprosto nic o tom, že bude točit film Public Enemies. Jeho vylíčení života a smrti Johna Dillingera je navíc vylíčením skutečného života této postavy, a ačkoli je příběh autorsky přikrášlen, ve svém jádru není nijak pozměněn a postavy i situace jsou vykresleny reálně. Proto je nejspíš zbytečné autora z něčeho takového podezírat.
Je však možné, že ono realistické vykreslení je právě tím, co se většině lidí příliš nelíbilo. Film svou čistotou a uhlazeností často působí dokumentárně - může se zdát že je bez emocí, jak mnoho lidí poznamenalo. Když se však vžijete do postav a příběhu, zjistíte, že právě emoce jsou tím, co celý snímek provází. Vše je vystupňováno snad už u Manna tradičnědokonalou hudební stránkou filmu (film zhudebnil Elliot Goldenthal, autor hudby k výše zmiňovanému filmu Heat).
Film Public Enemies se asi nezapíše do historie filmu jako film Heat, ale pro mě byl nezapomenutelným filmovým zážitkem a právem ho zařadím k tomu nejlepšímu, co M. Mann ve světě filmu vytvořil.
90%

Fantastický svět Hayao Miyazakiho 1

O japonském animovaném filmu lze už několik let říci, že se stal naprostou legendou jak v samotném Japonsku, tak i v západním světě. Jde většinou o seriály či filmy kreslené v japonském stylu manga, který je v této zemi téměř již tradiční. V několika posledních letech vzniklo ohromné množství seriálů, z nichž se jen málo silně prosadilo na "západním" seriálovém poli - mezi neznámnější patří jistě Berserk, Kovboj Bebop, Wolf's Rain či Včelka Mája (o jejímž původu však zase až tak moc lidí neví).
Mnohem silněji se však japonská animace prosadila ve filmech. Mezi nejvýznamnější jistě patří Yoshiaki Kawajiri (Animetrix, Vampaia Hanta D), Katsuhiro Otomo (Akira), Mamoru Oshii (veleznámé Ghost in the Shell či velmi ujeté Tenshi no tamago). Naprosto nepřekonatelným se však stal tvůrce, jehož nejznámnější anime filmy jsou dnes snad stejně velkou legendou, jako filmy A. Kurosawy. Je to režisér, scénárista a producent animovaných filmů Hayao Miyazaki. Podařilo se mi sehnat všechny jeho celovečerní filmy a nedávno se mi je také podařilo všechny shlédnout. Jelikož jsem po tomto činu zjistil, že se jedná o něco opravdu geniálního a také jen tak nevídaného, rád bych se se svými zážitky podělil s ostatními.
Hayao poprvé do světa filmu vstoupil v sedmdesátých letech, kdy se podílel na tvorbě některých seriálů (některé části režíroval), zejména pak na seriálu Rupan Sansei, vyprávějícím o známem zloději Lupinovi. V roce 1979 získal tolik důvěry, že si mohl natočit v této sérii i celovečerní film, který byl zároveň i dost úspěšný (Rupan Sansei: Kariosutoro no shiro). První celovečerní film, který se silně proslavil i mimo hranice Japonska, byl však až Kaze no tani no Naushika z roku 1984. Český překlad tohoto díla by mohl znít Naushika z údolí větru. Jde zároveň o první dílo, ve kterém měl Miyazaki možnost představit svou téměř neuvěřitelnou fantazii. Příběh se odehrává ve světě po válce, která měla pro lidi nedobré důsledky. Naushika, velmi zvláštní dívka žijící v jedné z lidských kolonií, je zároveň velmi nadaná a "ekologicky" zaměřená. Jak brzy zjišťuje, jejim hlavním úkolem je ochránit svůj lid před znepřátelenými královstvími. Jak už to často v dílech pana Miyazakiho bývá, pojí se i zde dokonalá forma (animace jsou na rok vzniku opravdu senzační) se skvělým obsahem (silný příběh nepokulhává ani po myšlenkové stránce - chce nám říct, že člověk není v přírodě sám a svou existencí si nemůže být nikdy moc jistý). Je však třeba brát ohled na to, že se jedná o jeho první skutečně zcela autorský film - dá se říci, že zde Miyazaki teprve hledá své skutečné nadání, které se projevilo hlavně v dalších dílech.
A skutečně hned následující dílo bych zařadil k tomu nejlepšímu, co pan režisér stvořil. Jde o film nesoucí název Tenku no shiro Rapyuta z roku 1986. Hlavní postavou je zde malý klučina Pazu, který pevně věří legendám o tajemném městě vznášejícím se v oblacích, které vybudovala v dávných dobách jedna kultura. Jednoho dne mu spadne téměř do náruče dívka s modrým klenotem kolem krku, avšak Pazu ještě netuší, že ho tato událost přivede opravdu až k onomu městu - Rapyutě. Pohádkový příběh s prvky science fiction a fantasy doprovází neskutečně nádherná animace, kterou nedokáže napodobit jen tak někdo. Vedle těchto dvou důležitých složek však již konečně v plné síle vystupuje prvek Miyazakiho filmů, díky němuž ho všichni fanoušci tak zbožňují - jeho fantazie nemá téměř žádné meze v naprosto pozitivním smyslu. Setkáte se s neuvěřitelně okouzlujícími věcmi, které na vás nepochybně silně zapůsobí. Tento film jsem viděl téměř jako úplně poslední z celé jeho tvorby a zapůsobil na mě nejsilněji.
Pokračování příjde snad brzy...:)