China Mieville - Král krysa

Píše se rok 1284 - německé městečko Hameln je zamořeno krysami a potřebuje se jich zbavit. Požádá o pomoc neznámého muže, který pomocí píšťaly všechny krysy nechá utopit v nedaleké řece. Lidé z města však odmítají pištci zaplatit odmětu, takže se rozhodne pomstít - podobně jako dříve krysy dopadnou i všechny hamelnské děti...kdo by neznal tuhle legendu o krysaři? V posledním století se kolem ní motá stále více historiků a soudí se, že má dost pevný základ (minimálně v tom, že se v tomto roce stala velká tragédie, při níž zemřelo mnoho místních dětí).

Britský spisovatel Ch. Mieville ve svém debutovém románu z roku 1998 zajímavým způsobem tuto legendu oživil a zasadil ji do dnešního světa.
Píše se 20. století, město Londýn - mladičký Saul se vrací domů, avšak ještě netuší, co ho bude očekávat. Jeho otec je nalezen mrtvý a Saul je obviněn z vraždy. Z vězení ho však vysvobodí ta nejpodivnější postava - Král krysa. Není to člověk, ačkoliv je vzhledem "lidský". Je to Krysa...žije v londýnských kanálech mezi krysami. Krysy ho však sesadily z trůnu právě kvůli události, která se odehrála v městě Hameln v 13. století. Král krysa tehdy všechny krysy nalákal do tohoto města, krysy tam hodovaly, ale jen do doby, než přišel tajemný Pištěc. Krysy vinu hodily na svého Krále a už ho dále neposlouchaly. Saul se dozví, že jeho skutečným otcem je Král krysa. Zjišťuje, že je jen velmi nebezpečnou zbraní v boji proti Pištci - je napůl člověk, napůl krysa. Pištec však svou hrou může nalákat vždy jen jeden druh...Saul je tak zdánlivě imunní...nikdo však ještě netuší, že i sám Pištec má svou novou zbraň...

Při psaní svého románu Ch. Mieville ještě asi netušil, že mu přinese takovou slávu, že se v následujícím desetiletí stane jedním z nejpopulárnějších literárních autorů vůbec. Ještě neuvěřitelnější je tento fakt tehdy, uvědomíme-li si, že se autor často nezdráhá své díla využít k propagaci politických myšlenek. V jeho díle Král krysa to však není ještě tak znatelné, ačkoliv i zde hlavní hrdina, Saul, dostává od svého otce už od dětství spisy K. Marxe a Lenina. Známky Marxova historického materialismu nese také závěr románu, kdy se z Krále krysy stává Občan krysa, avšak pozor! Nedochází k tomu revolucí...jde o vnitřní přeměnu v samotné krysí společnosti a děje se tak podle rozumového náhledu! Marx by se jistě rozplynul blahem...:)
Autor tohoto díla se v poslední době silně politicky angažuje. S několika dalšími lidmi založil v británii levicovou neomarxistickou stranu, která získává stále větší popularitu. Osobně si myslím, že po tom, jak celý marxismus pošpinil Lenin a spol., je jen dobře, že se někdo takovým způsobem ujal jeho obrody.
Ch. Mieville, velký kritik kapitalistického smýšlení, kritik díla Tolkiena a obdivovatel Marxe, je neopomenutelným fenoménem dnešního světa. Jako literární autor si získává stále větší jméno. Jeho debutový román bych rozhodně nezařadil mezi to nejlepší, co jsem četl, ale nakopnul mě k tomu, abych se zajímal o jeho další díla (za chvíli letím do knihovny pro Nádraží Perdido), která získala nemálo ocenění, a z mnoha stran slýchám, že zaslouženě.
70%

Holzhey, Röd - Filosofie 19. a 20. století II.

Nedávno se mi podařilo dočíst tuto poměrně dosti obsáhlou knihu z edice "dějiny filosofie" nakladatelství OIKOYMENH. Je to už celkem šestá kniha z této edice, kterou jsem četl. Byl jsem zvyklý na poměrně vysoký standart po stránce kvalitativní, ale tentokrát jsem mírně zklamán, z velké části kvůli nečitelnosti určitých částí.
Celá kniha se dělí na tři velké oddíly, na nichž se podílely H. Holzhey a W. Röd.
První část nese název Novokantovství a jejim autorem je H. Holzhey. Nejprve se pustí do historického přehledu, přičemž poměrně zajímavě, ale na můj vkus zbytečně zdlouhavě, popíše situaci na politické, hospodářské a hlavně vědecké scéně. Poté přechází k popisu samotného novokantovství, přičemž volí nejčastější rozdělení na marburskou a bádenskou školu Osamoceně pak stojí krátké pojednání o L. Nelsonovi. Soustřeďuje se na nejvýznaměnjší představitele těchto škol, tzn. H. Cohena, P. Natorpa, W. Windelbalda a H. Rickerta, přičemž postupně uvádí celkem obsáhlé medailonky o jednotlivých osobnostech. Neopomíjí však uvést ani méně známa jména. Tato část je poměrně dobře systematicky zpracována, avšak je ze všech tří nejhůře čitelná. Četbu nedoporučuji někomu, kdo není seznámen s pojmy filosofie Kanta a alespoň základy hlavních představitelů pokantovské filosofie, konkrétně německého idealismu (tzn. Fichteho, Schellinga, Hegela a Marxe). Nedobrá čitelnost však není způsobena jen tímto, ale také tím, že Holzhey příliš nahušťuje informace. Čtenář tak musí příliš mnoho času trávit neustálým dohledáváním informací, pokud z daného textu chce alespoň něco pochytit.
Druhá část, jejímž autorem je W. Röd, je věnována počátkům fenomenologie. Největší prostor je zde věnován E. Husserlovi, což je zcela pochopitelné. Zrod fenomenologie je popsán zajímavým způsobem. Je zde líčen Husserlův život, jeho seznámení se s matematikou a psychologií a přerod v "transcendentální fenomenologii". Röd však nezůstává pouze u Husserla - poukazuje i na jeho žáky a nástupce, jako je Max Scheler či M. Merlau-Ponty. Celkově bych tuto část hodnotil z celého svazku nejlépe, a to jak zpracováním, tak přínosem. Paradoxně ji však bylo dáno nejméně prostoru.
Poslední část je rozdělena do několika podčástí. Podílejí se na nich oba autoři. Je zde řešena Filosofická antropologie M. Schelera, H. Plessnera a A. Gehlena. V dalších podkapitolách je řešen neoidealismus, gnoseologický realismu a pokus o obrodu ontologie. Celá tato část je velmi zajímavá tím, že se zde vyskytují informace, o kterých je v českém jazyce velmi obtížné cokoliv vyhledat. Proto jí vidím jako dosti přínosnou. Opět jsou zde však bohužel velmi silně nahuštěny informace. Tak už to však bývá u podobných knih shrnujících dějiny filosofie.

Abych se vyjádřil k dílu jako celku, zklamalo mě, že se autoři zaměřují pouze na filosofii v německém prostředí. Ostatním zemím není věnován téměř žádný prostor, a pokud někde ano, je ho opravdu málo. Je to pochopitelné v části o novokantovství. Je to však pravděpodobně způsobeno národností autorů.
Také mě příliš nepotěšilo, že nakladatelství Oikoymenh vydalo nejprve tuto část. Nedávno (cca. před měsícem) vyšlo třetí pokračování, kde jsou popsány nejvýznamnější představitelé této doby. Stále však očekávám předchozí dvě části, které nějak chybí. Nakladatelství se mělo zaměřit spíše na část o Německém idealismu, o kterém je v českém jazyce stále omezené množství informací. Stále se také čeká na první část série o Filosofii 19. a 20. století. Nakladatelství však stále ještě neoznámilo, která z částí bude následovat, takže nezbývá než čekat....

Waltari - The 2nd Decade - In the Cradle

U Finské kapely Waltari, hrající už přes 20 let, je už téměř zvykem, že po každé odehrané dekádě vydá výběrové album. Dlouho očekávané album "The 2nd Decade - In the Cradle" však není pouhou kompilací. Vedle klasických pecek z předchozích několika alb, jako "Helsinki", "One day" či "Get stamped", vám nabídne několik "unplugged" verzí původních sondů a jeden song dokonce zcela nový, s velmi povedený videem, jehož název je v názvu samotného alba (In the Cradle). Srovnám-li dílo s předchozí kompilací vydanou z roku 1998, je určitě více přínosná. Přesto je velká škoda, že jde o pouhou výběrovku, ale vzhledem k předchozí činnosti kapely je možné se domnívat, že brzy vyjde jistě plnohodnotně nové album.

Kapela Waltari patří jistě k mým nejoblíbenějším hudebním interpretům vůbec, a to i přesto, že jsem ji objevil teprve nedávno. Už před delší dobou jsem se sice setkal s jejich velmi starým albem (Torcha!), ale tehdy jsem měl ještě dost odlišné hudební nároky a příliš mě to nenadchlo. V dnešní době na ně nedám dopustit, protože mám velmi rád hudbu a to co Waltari hraje je hudba s velkým H.
Nelze je zařadit pod jeden konkrétní hudební styl. Někteří kritici je označují termínem "crossover", ale sama kapela se tomu poslední dobou velmi brání, protože tento termín už je dnes používán poměrně striktně pro vymezení určitého stylu. Na wikipedii se o kapele sice dočtete, že je zařazována do heavy metalu, alternativy, progressive metalu, techna, punku, popu a kdoví čeho ještě vše, ale že tomu tak není dosvědčí i základní motto kapely: "Fuck the styles, enjoy the music!"
V něčem má však přesto wikipedia pravdu. Na jejich albech najdete všechno z toho, co vyjmenovává. Některé album na vás spustí opravdu ostrý metal, jiné vám zase vyrazí dech elektronickou hudbou či dokonce technem. Waltari se dokonce ani nebrání klasické hudební tvorbě - jedním z jejich extrémních hudebních počinů je Opera, která je poměrně dost proslavila. Jejich opera je však "Death metal opera", takže prvky symfonické hudby někdy doprovázejí a jindy zcela střídají tvrdé hudební prvky.

Osobně se s mottem kapely Waltari ztotožňuji. Hudba by neměla být odsuzována jen proto, v jakém stylu se hraje. U některých lidí se však často s takto ortodoxními názory setkávám a vůbec mě to netěší. Snažím se být všestranný a z velké části zavrhuji jen Pop, o kterém si myslím, že stále více zaměňuje kvalitu hudby za jednoduchost, aby byl přijatelný pro masu, jejíž úroveň stále více klesá. Moje hudební interstylovost však nevylučuje to, že rozlišuji mezi kvalitní a nekvalitní hudbou. V otázce teorie hodnot však v současnosti zaujímám velmi zvláštní názor - ačkoliv uznává objektivitu kvalit, neuznávám její absolutní objektivní určitelnost na straně subjektu. Také upřednostňuji určité typy hudby, lahodí-li více mému sluchu či stavu mé mysli. Přesto však neopovrhnu ničím, co je opravdu kvalitní.

Vraťme se však k samotnému albu kapely Waltari. Vyjma jedné skladby a několika předělávek nepřináší nic nového. Výběrovky nemám rád, ale neodsuzuji je...mají účel, který zcela chápu. Osobně však pro mě v tomto případě nemá příliš velkého smyslu a jsem rád pouze za to, co přinesla nového.

70%

Abramsův Star trek

Na málokterý snímek v poslední době jsem se těšil tak moc, jako na tohle. Jako fanoušek nejstarší série ST a filmů s posádkou Jamese T. Kirka a logicky nadaného Spocka jsem si ho nemohl nechat ujít. Režiséra Abramse jsem měl tu čest poznat hlavně díky seriálu Lost a filmu Mission: impossible III. Z obou případu lze poznat, že si umí poradit jak se stránkou obsahovou, tak i technickou (je to prostě zkušený geek :-)). Přesto jsem se nemohl neobávat toho, co film přinese.
Nyní můžu konstatovat, že se zklamání nedostavilo. Naopak - byl jsem filmem naprosto unešen. Abrams si poradil jak nejlépe to šlo. Udělal film, který se může honosit označením "univerzální". Svou svižností a technickou dokonalostí nadchne mladé publikum, kterého se kult ST příliš nedotknul, a svým zajímavě zvládnutým scénářem a nostalgickými scénami unese publikum odkojené Nimoyem a Shafnerem.
Podíváme-li se na scénář blíže, nenalezneme příliš mnoho chyb, a to i přesto, že se ve filmu objevuje cestování časem, které pro film většinou znamená naprosté odrovnání logické konzistence. Nový ST si s tím však poradil skvěle - nepouští se do žádných zmatených a paradoxních teorií o cestování čase. Cestu časem nechá zaznít jen jako fakt, kolem kterého se to všechno točí. Něco podobného se objevilo už jednou, v klasickém ST filmu režírovaném samotným Nimoyem, který je podle mě nepřekonatelný - kdo by neznal nenapodobitelnou Cestu domů?
V novém ST filmu však měla cesta časem naprosto jiný účel. Abrams nám představuje mladou, začínající a velmi nadějnou posádku - zrod veleznámé posádky Enterprise, který nám stará série nepředstavila. Aby však mohl točit další pokračování s touto posádkou, musel si vytvořit paralelní časovou línii, aby se vyhnul nutnosti opakovat to, co se už jednou událo (či spíše, co již bylo natočeno). Takto se scénaristé vypořádali s problémem co nejelegantněji a pošoupli celý kult ST dál - doufejme, že k velmi dobré a bohaté budoucnosti.
Film však může existovat i sám o sobě, není nutné brát ho jako úvod. Je velmi kvalitní a svým způsobem dost připomíná staré díly ST. Je pravda, že ve starých počinech byl kladen důraz více na línii příběhu, než na akci, avšak ten poměr zde není zase o tolik rozdílný. Nadbytek akce zde není na úkor děje, takže je to spíše plus. Mírným záporem je snad extrémní rychlost filmu - někdy se až zdá, že dějovou linii nelze sledovat.
Nakonec bych rád pochválil "vypořádání se" s postavami. Až na samotného Jamese T. Kirka je casting zvládnut na výbornou. Abrams se snaží, aby postavy co nejvíce odpovídaly svým předlohám, a to nejen vzhledově, ale také po stránce charakterové. Nejpovedenější je nejspíš postava velkého milovníka logiky (mimochodem, slovní spojení "milovník logiky" není vybráno vůbec náhodou ;-)) Spocka, který je svým vzhledem a výstupem tak podobný své "ideji", až je to téměř neuvěřitelné. Na druhé místo bych zařadil nejspíš pana Kostru., který se, bohužel, ve filmu neobjevuje tak často, jak bych si přál. Skvěle zapůsobil také "návrat" starého Spocka...znáte-li starou sérii a filmy, připravte si kapesníčky...takový příval nostalgie jen tak neunesete!!!
Po mém "do nebe vynášejícím" komentáři je už asi jisté, jak film budu hodnotit. Pár nedostatků tam vidím, ale jinak je to skvělé dílo a doufám, že budou následovat ještě skvělejší pokračování...
90%