I Can Hear the Rain

Ježto mé okouzlení osmdesátými léty ne a ne skončit, rád bych něco málo napsal o dalším svém obrovském hudebním objevu - kapele Dead End.

K jejímu zrodu došlo roku 1984, a to díky dlouhodobým snahám zpěváka Motoyuki "Morrie" Ohtsuka (大塚 基之) a basáka Tadashi "Crazy Cool Joe" Masumoto (増本正志), kteří se v Osace a blízkém okolí snažili sehnat další dva členy pro založení nové kapely. Místa brzy zaplnil kytarista Takahiro a bubeník Masaaki Tano.

Zcela nová kapela tak mohla začít svou dráhu, a to v době, kdy již existovalo poměrně velké množství kapel podobného typu (např. právě Loudness, o nichž byla řeč dříve, byli tehdy už natolik známí, že vyrazili na tour po U.S.A.), takže pro zcela novou kapelu nemuselo být zcela snadné prosadit se. Na druhou stranu ovšem trh nebyl nasycen natolik, aby zajímavá skupina neměla možnost prosadit se.

Kapela Dead End skutečně v počátcích mnoho úspěchů nezažila. Jejich první koncerty byly malé, většinou jen pro několik známých.

První průlom nastal už brzy – post kytaristy převzal Yuji "You" Adachi a novým bubeníkem se stal Masafumi Minato – sestava, ve které kapela hraje dodnes, se tak uzavřela. Na koncertech, které se svými prvními songy odehráli v roce 1985, si jich začalo všímat stále větší množství lidí.

V podstatě už tehdy členové Dead End plánovali vydat své první album – to vyšlo roku 1986 pod názvem „Dead Line“.Kapela už byla lokálně natolik známá, že si mohla dovolit náklad 30 000 kopií. Pokud vám design obalu alba něco připomíná, pak vězte, že se nepletete - byl totiž navržen jakožto pocta kapele Iron Maiden a jejich známému maskotu Eddiemu.

Dead End se po vydání svého prvního alba stali známými v podstatě po celém Japonsku. Už brzy proto začali přemýšlet o vydání alba dalšího - vyšlo roku 1987 pod názvem "Ghost of Romance". Brzy se dostavil i první větší úspěch v prodejnosti alb, neboť jejich nové album se v žebříčku v Japonsku vyšplhalo až na 14. místo. Ústřední a snad i nejznámější song z tohoto alba – Skeleton Circus – byl dokonce o téměř dvě desítky let později zařazen do výběrového alba Legends of Japanese Heavy Metal 80's

Frontman kapely byl už tehdy v médiích označován za nejcharizmatičtější postavu japonské hudby osmdesátých let. I přes stoupající slávu kapela nezahálela – roku 1987 uspořádala řadu koncertů, přičemž jeden z nich, zahraný ve městě Shibuya, později vydala na VHS jako živé vystoupení, nazvané „Psychoscape“.

Členové kapely zároveň ve studiu tvrdě pracovali na nahrávání dalšího alba, které vyšlo v podstatě ve stejném roce, jako živák „Psychoscope“. Album Shambara, vydané v roce 1988, vyvolalo obrovskou bouři ohlasů – dokonce i v zahraničních médiích se hovořilo o dosud nejlepším heavy metalovém albu z Japonského souostroví. Songy z tohoto alba - např. Embryo Burning či I Can Hear the Rain, se staly obrovskými hity, které se v hitparádách Japonska dokázaly udržet velmi dlouho nanejvyšší příčce. (pokud znáte kapelu La'Cryma Christi, vězte, že jejich album ZHAMBARA je poctou tomuto albu).

Po odehrání několika koncertů se členové kapely Dead End rozhodovali, kde nahrávat další album.

Vzhledem ke stále rostoucí slávě, která už se rozhodně neomezovala pouze na Japonsko, se podobně jako jiní hudebníci rozhodli pro nahrávání v zahraničí. Po více než půlročním pobytu v Londýně (kde ostatně natočili i poměrně zdařilý klip k songu Serafine) konečně v roce 1989 vyšlo jejich album "Zero". Nikoho již nepřekvapil jeho obrovský úspěch. Tehdy ovšem také nikdo netušil, že se bude jednat na velmi dlouhou dobu o poslední album této kapely. Po několika dalších koncertech odehraných hlavně v Japonsku (poslední z nich se konal v lednu r. 1990 v Tokiu) se z blíže nespecifikovaných důvodů rozpadla (dodatek - specifikovat je nedokážu já, ježto jsem o této události nedokázal nic nalézt...).

Jednotliví členové kapely nicméně po rozpadu rozhodně nelenili. Např. zpěvák Morrie založil kapelu "Creature Creature", se kterou dosud stihl vydat několik alb. Kytarysta You založil kapelu "Goat Core" a vydal několik sólových alb. Nikdo z nich však v samostatné kariéře nedosáhl podobných úspěchů. Rozpad "bolel" o to víc, že veřejné oslavování díla skupiny Dead End překročil během neexistence kapely několikanásobně slávu z dob jejího působení.

Už v druhé polovině devadesátých let spousta fanoušků volala po jejich obnovení. Nakonec k němu opravdu došlo, ovšem až po velmi dlouhé době. Roku 2009 uplynulo téměř 20 let od jejich zániku. Zhruba půl roku před vydáním nového alba Dead End konečně ohlásili svůj návrat. V rámci stále se rozrůstajícího hnutí visual kei (ヴィジュアル系) to vzbudilo nadšení - znamenalo to návrat jednoho ze zakladatelů a nejvlivnějších tvůrců největšího japonského hudebního hnutí posledních dvaceti let. Není divu, že jejich nové album, nazvané "Metamorphosis", mělo opět obrovský úspěch. Navíc nový singl "Dress Burning" se stal téměř okamžitě hitem a kapela mohla opět začít koncertovat. Našlo se sice několik fanoušků, kteří nebyli spokojeni s proměnou, kterou kapela prošla jak po stránce vzhledové, tak i po stránce hudební, avšak většina si uvědomila, že vzhledem k takřka dvacetileté pauze k ní dojít muselo.

Jak lze vidět na přiloženém videu, zpěvák Morrie prošel proměnou obrovskou - co je však důležité: zachoval si jak své charizma, tak i svůj neobvyklý a takřka dokonalý hlas, který dokáže s hudbou takřka čarovat.

Diskografie (5 alb):

Dead line (1986)

Ghost of Romance (1987)

Shambara (1988)

Zero (1989)

Metamorphosis (2009)

We are the Loudness Guy!

...slavná to slova songu, který proslavil kapelu, o které bych se zde rád zmínil. Japonští hair metaloví bohové Loudness, byli v podstatě první skupinou svého druhu, se kterou jsem se seznámil.

K jejich založení dochází roku 1981. Podnět k tomu dal zejména kytarista Akira Takasaki, který je také jediným členem z původní sestavy, v kapele vydržel po celou dobu její existence. Z větší části je také autorem hudby a textů. Akira Takasaki se svou hrou na kytaru proslavil po celém světě a mnoha lidmi je považován za jednoho z nejlepších sólistů.

Loduness se do své tvorby pustili velmi brzy, a jelikož nebyl japonský trh tímto druhem hudby vůbec nasycen, není divu, že hned první album, nesoucí název "The Birthday Eve" (1981) slavilo úspěch. Následující dvě alba "Devil Soldier" (1982) a "The Law of Devil´s Land" (1983) však již kapelu dokázala i v zahraničí prosadit natolik že v roce 1983 vyrazili na turné po U.S.A. a následně i po Evropě. Návštěvnost jejich koncertů byla v zahraničí překvapivě velmi vysoká, což Loudness o rok později opět přivedlo do Evropy, kde odehráli řadu koncertů, nahráli čtvrté album "Disillusion" (1984) a kde také nahráli svou první zahraniční VHS "Eurobounds" (1984).

Období největší slávy však skupina měla stále ještě před sebou. Roku 1985 se jejich manažérem stává Joe Gerber (manažér Twisted Sister) a začínají nahrávat pod studiem ATCO RECORDS. Jejich následující alba začínají slavit obrovský úspěch v zahraničí. Nejprve je to album "Thunder in the East" (1985 - Song Crazy Nights se velmi dlouho držel vysoko v amerických žebříčcích!).

Velmi rychle po sobě pak následují další, neméně úspěšná alba: Shadows of War (1986), Lighting Strikes (1986) a Hurricane Eyes (1987). Brzy na to ovšem došlo uvnitř kapely ke sporům. Manažér kapele totiž řekl, že by měl být z kapely vyhozen zpěvák Minoru Nihara, protože nezvládá pořádně zpívat v anglickém jazyce (což je ostatně dost problematické téměř pro všechny Japonce), a že by měl být jeho post obsazen Američanem. Manažér očekával větší tržby v Anglicky mluvících zemích. Po roce k tomu opravdu došlo a na uvolněný post nastoupil Mike Vescera, známý dříve hlavně z Americké heavy metalové kapely Obsession, která ostatně hraje dodnes, ač se mimo U.S.A. příliš neprosadila.

I přes pochybnosti, které tento přelom provázely, Mike mezi Japonce skvěle zapadl. Manažéra i kapelu však brzy očekávalo něco, s čímž nepočítal snad nikdo. Následující album, Soldier of Fortune (1989), které je mnohdy považováno za jedno z jejich nejlepších, totiž propadlo v U.S.A, nicméně paradoxně slavilo obrovské úspěchy v Japonsku.

Podobný osud provázel i album On the Prowl (1991). Všichni členové kapely Loudness se chtěli vrátit do rodné země, což vedlo k tomu, že Mike Vescera z kapely odešel. Poté, co svůj případný návrat zamítl Nihara, M. Vescera byl nahrazen jiným zpěvákem, Masakim Yamadou ze skupiny EZO. Brzy na to byl vystřídán i basák Masayoshi Yamashita, jehož vystřídal basák kapely X JAPAN, Taiji Sawada. (tyto události ostatně poukazují na to, jak si byli téměř všechny kapely tohoto druhu v Japonsku blízké).

V této době se Loudness potýkali s mnoha jinými problémy, a proto docházelo k rychlému střídání členů. Ačkoli byl jediným prvkem tvořícím kontinuitu Akira Takasaki, kapelu to nezastavilo. V letech 1992 - 1999 vychází 5 alb, které sice nejsou příliš úspěšné, ale které se dokážou zcela s přehledem zaplatit.

V roce 2000 dochází ke vzkříšení kapely. Akira Takasaki se sešel se všemi původními členy a nabídl jim vstup do kapely. K velkému překvapení fanoušků neodmítl ani jeden z nich. K dvacátému výročí založení kapely (2001) Loudness v původním složení odstartovali světové Tour, které bylo (zejména v Japonsku) většinou vyprodáno. Zájem fanoušků byl obrovský, a následujícím albem Spiritual Canoe (2001) se kapela opět dokázala probojovat do nejvyšších příček žebříčků prodejnosti. Loudnes do roku 2008 vydali dalších 6 alb. Poté oznámil svůj odchod bubeník Munetaka Higuchi, údajně pro své zdravotní problémy, které mu znemožňují pokračovat v hraní. I po jeho odchodu kapela vydala další dvě alba - poslední album vyšlo v květnu 2010 pod názvem King of Pain, a dostalo se v Japonském žebříčku na 21. místo.

Současná sestava:

Minoru Nihara (1981 - 1988, 2001 - dodnes)

Akira Takasaki (hlavní kytara, 1981 - dodnes)

Masayoshi Yamashita (baskytara, 1981 - 1991, 2001 - dodnes)

Masayuki Suzuki (bicí, 2009 - dodnes).

Diskografie (24 alb!):

The Birthday Eve (1981)

Devil Soldier (1982)

The Law of Devil´s Land (1983)

Disillusion (1984)

Thunder in the East (1985)

Shadows of War (1986)

Lightning Strikes (1986)

Hurricane Eyes (1987)

Soldier of Fortune (1989)

On the Prowl (1991)

Loudness (1992)

Heavy Metal Hippies (1994)

Ghetto Machine (1997)

Dragon (1998)

Engine (1999)

Spiritual Canoe (2001)

Pandemonium (2001)

Biosphere (2002)

Terror (2004)

Racing (2004)

Breaking the Taboo (2006)

Metal Mad (2008)

The Everlasting (2009)

King of Pain (2010)

(Btw. - stačí trochu pohledat na netu...skoro všude se tam válí jejich alba, takže odkazy nebudou :)).

Legends of Japanese Heavy Metal 80's

Jen takový malý dodatek k včerejšímu příspěvku. Doporučuji album Legends of Japanese Heavy Metal 80´s (download), které vyšlo v roce 2003 - může sloužit jako skvělá ukázat, o čem tahle hudba vlastně je...:) Ač na tomto výběru ani zdaleka nejsou zastoupeny všechny Japonské glam/heavy kapely, rozhodně jde pro začátek o velmi slušný výběr. Sám jsem díky němu některé z těchto kapel poznal...

A zde je seznam skladeb na CD (číslo stopy - název skladby - kapela):

01 - Hard Blow - Flatbacker 02 - In The Mirror - Loudness 03 - Street Rock'n Roller - 44Magnum 04 - Running Forever - Wolf 05 - One Night Lady - X-Ray 06 - Joy Ride - Reaction 07 - Honey Dripper - Action! 08 - Feelin' High - Hurry Scuary 09 - Skeleton Circle - Dead End 10 - Killing Field... - Doom 11 - The Endless Basis - Terra Rosa 12 - Don't Change Your Mind - Mari Hamada 13 - More - Earthshaker 14 - Night After Night - Anthem 15 - Hurricane - Vow Wow 16 - House of 1,000 Pleasure - Ezo

Heavy Metal Thunder

Jedna z mála vedlejších činností, na kterou mi poslední dobou zbývá čas, je poslouchání hudby. Je tomu tak asi proto, že jí jako málokterou jinou lze provádět paralelně s něčím jiným. Jednu výhodu tak ono studijní vypětí nakonec mělo - téměř o 100% navýšilo můj zájem o hudbu. Narazil jsem díky tomu na jeden z nejúžasnějších žánrů, jaký jsem měl kdy možnost poznat, a to na japonský heavy/hair/glam metal.

Tato událost je o to zajímavější, že jsem měl až donedávna (cca do doby zhruba před rokem) k tomuto metalovému subžánru docela odpor a nikdy jsem k němu nijak neinklinoval. Právě až zkušenost s některými japonskými kapelami mě přivedla k názoru, že na něm možná i něco bude. Nicméně po jisté době objevování světa japonské hudby jsem začal opět poslouchat západní glam metal a zjistil jsem, že jen málokterá kapela v tomto hudebním stylu dokáže Japoncům konkurovat (ač samozřejmě neříkám, že žádná).

Je to celkem paradoxní, obzvlášť když zjistíte, jak málo jsou dané japonské kapely ve světě známy. Oproti západním kapelám podobného ražení, jako jsou W.A.S.P, Mötley Crue, Europe či Def Leppard, které mají dodnes na koncertech obrovskou návštěvnost, jsou Japonci již na západě téměř plně zapomenuti. Nejde však jen o to - většina z těch kapel prodala v osmdesátých a devadesátých letech obrovské množství alb nejen v Japonsku, ale i v západních zemích, hlavně v U.S.A., a mnohé jejich obrovské koncerty by strčily koncerty západních kolegů do kapsy (v r. 2007 se v Tokiu odehrál koncert kapely X-Japan, který byl už 3 měsíce před jeho konáním beznadějně vyprodán, ačkoli jeho kapacita činila 90000 míst :)).

Dá se v podstatě říct, že tato japonská odnož světoznámého žánru stala v samotných počátcích žánru Glam metalu. První alba zde vznikala ve stejné době, jako první alba obdobných hudebních seskupení v U.S.A. V jistém smyslu se však dá říci, že japonské kapely do onoho žánru glam/heavy nezapadají ve všech ohledech. Jistě, téměř všechny z nich se k němu hlásíí a většina prvků mu odpovídá, ale má také několik specifik:

1) Hlavní hudební odlišností je tempo, které je v případě Japonců mnohem svižnější;

2) U japonských kapel se v podstatě nesetkáte s tendencí k country motivům, kterým se velká část zejména amerických kapel nedokáže vyhnout.

3) Hlavním specifikem v oblasti textů je neustálé kombinování japonského a anglického jazyka, které využívá většina kapel, a které přispívá k mnohem lepšímu vyznění celé hudby;

4) Vzhled japonských glam hudebníků je mnohem "glamovější" než v případě těch západních :)

Rád bych alespoň v rámci možností přispěl k oživení zájmu o tyto bohy glam metalu, a proto se budu snažit občas publikovat něco málo o některé z nich, a také sem vkládat odkazy na jejich hudbu, která je často volně ke stažení. Těch skupin je ovšem obrovské množství, přičemž se většinou jen máloco dá sehnat. Ale vytvořil jsem si už docela slušnou sbírku, o níž se s ochotou podělím :)

A jen pro informaci názvy některých kapel, o nichž bych se rád zmínil: Loudness, X-JAPAN, Anthem, 44Magnum, Action!, Dead End, Earthshaker, Ezo, Vow Wow, Hurry Scuary, Reaction, Sabbrabells, Sly, Sniper, Terra Rosa, Tokyo Yankees, Wolf, X-Ray, Sex Machineguns, Blizard...

Kam ksakru mizí ten čas???!!!

Poměrně nedávno, v jedné z mála chvil, při nichž jsem měl alespoň špetku času přemýšlet o mimoškolních záležitostech, jsem si vzpomněl na tenhle svůj "blog" a říkal jsem si, že by nebylo od věci něco napsat. Po přihlášení jsem se zhrozil: "Bože, to už vážně uplynula taková doba od poslední publikace??!?" Pokud někdo poslední rok nezfalšoval, asi opravdu ano.

Subjektivní prožitek času je zřejmě dost proměnlivý, a pokud je člověk ponořen do práce a svých zálib, ani si nestihne všimnout, jak kolem něho proletí. Je třeba uznat, že jsem v předchozím roce mnoho volných chvil neměl. Před státní závěrečnou zkouškou jsem si (velmi naivně) říkal, že se to později uvolní. Prázdniny však uběhly jako obvykle rychle a brzy začal nový školní rok, který přede mě předhodil tolik studijních povinností, že jsem se hrůzou málem pos***.

Začínám mít občas pocit, že je studium nad mé síly. Čím více povinností se mi hromadí, tím méně se mi chce do jejich plnění. Vlastně ani ze seznamu předmětů navazujícího studijního programu filozofie nejsem příliš nadšen, takže lze říct, že jediná věc, na kterou se výrazněji těším, je psaní diplomové práce. Pokud se ale dané věci chci věnovat, musím si tím projít.

Začínám mít pocit, že člověk (či lidé), který přišel se zavedením struktury studia 3 + 2 roky na humanitních oborech to neměl v hlavě příliš v pořádku. Ten přechod je vážně hrozná věc. Vede to jen k tomu, že student nemá ve svém studiu žádnou volnost a je nucen vše uspěchat. Následně tomu odpovídá i kvalita výstupu. Ono se ale vlastně není čemu divit... problémy se hromadí a jen málokterý se vyřeší adekvátně. Jak by taky mohly, když naši zemi v oblasti politické vede z 80% banda pseudovzdělanců.

Od toho ale ruce pryč... politika z praktického hlediska mi není příliš blízká - hlavně kvůli mé nedůvěře k lidem. Rád bych si ovšem našel alespoň trochu času občas něco napsat do svého blogu... doufám, že to vyjde... ale uvidíme :)

Whatever Works - Užil si už Woody Allen dost?

Vzpomenu-li si na filmy ze sedmdesátých let, jako např. Banání, Spáč či Láska a smrt, nutně si je musím spojit s představou nejlepších komedií, jaké jsem kdy viděl. Totéž bych mohl říct o filmech let osmdesátých, jako např. Zelig (zajímavý to pseudodokument), Hana a její sestry či Zločiny a poklesky, a nejinak by tomu bylo u filmů let devadesátých, jako například Manželé a manželky či Tajemná vražda na Manhattanu. Všechny tyto filmy však spojuje ještě něco dalšího, a tím je jméno Woody Allen.
S přelomem století však u něj zjevně došlo k tvůrčí krizi. V roce 2001 však ještě dokázal překvapit komedií Prokletí žlutozeleného škorpiona, avšak šlo jen o výjimku, což se hned záhy potvrdilo. Není těžké odpovědět, s čím tato krize souvisí. Podíváme-li se na všechny výše zmíněné filmy, spojuje je jedna další věc, a to obsazení hlavní role. Ve všech se ji totiž ujal sám režisér. Často k tomu dodával, že scénáře, které píše, jsou hlavně o tom, co se odehrává v jeho nitru, ačkoli vše většinou zaobalí do humorného hávu (přecejen se chtěl asi odlišit od svého největšího filmového vzoru - I. Bergmana). A jelikož vychází z něj, také o něm vypráví a on sám je nejlépe schopen zahrát ústřední roli. Vycházelo mu to skvěle, ovšem s postupujícím věkem to bylo horší a horší. V roce 2006 se ještě jednou pokusil vrátit na filmová plátna v hlavní roli filmu Sólokapr , ale příliš mu to nevyšlo. Většina filmů po roce 2000 je tak bez jeho hlavní role a je na nich poznat, že už ani tak moc nevypráví o něm. Snaží se spíše nalézt jiná témata - i proto často odjíždí ze svého milovaného New Yorku, nejčastěji pak do Evropy, kde natočil dva poměrně úspěšné filmy - Match point - Hra osudu a Vicky Cristina Barcelona. I přes tyto úspěchy a dobré ohlasy ze strany různých recenzentů většina největších fanoušků humoru Woody Allena byla zklamána.
Na rok 2009 však Woody Allen slíbil změnu. Tvrdil, že se vrátí ke svým oblíbeným tématům ve svém nově chystaném filmu Whatever Works (česky Užívej si, co to jde). Musím uznat, že dodržel slovo. Příběh zasadil do města New york, který je pro něj už od mládí nepochybně předmětem jeho největší lásky (viz. např. film Manhattan a komentář autora k němu). Hlavní postavou je opět onen neurotický (trochu až psychopatický) a hypochondrický hrdina, který tak rád ve filmu narušuje paradigma herectví a "hraného filmu" vůbec tím, že po felliniovském stylu hovoří přímo na kameru. Je zde však jeden obrovský problém - tuto roli neobsadil Woody Allen, ale o několik let mladší herec Larry David. Problémem je právě to, že Woody tuto roli očividně napsal pro sebe - kdovíjak dlouho mu scénář ležel v šuplíku (nejspíš ho sám uznal za slabší a nechal si ho na stará kolena), což vede k tomu, že se snaží co nejvíce přimět Larryho k tomu, aby ho napodoboval. Tak má Larry David stejné brýle jako on, téměř stejný účes jako on, a snaží se naprosto stejně gestikulovat. Působí to v některých momentech až příliš tragicky.

Druhou velkou slabinou je nepříliš velká originalita filmu. V 50% momentů, které by jistě diváci neznalí starších filmů autora nazvali "nejlepšími", bylo jen "výcucem" různých scén ze starších filmů. Film Whatever Works obsahuje nejen vtipy starých snímků, ale dokonce i celé scény a situace.
Ve výsledku tak film působí až příliš nostalgicky a herecky strnule. Neviděl jsem z dílen mistra Allena sice ještě vše (mám trochu mezery hlavně v novější tvorbě), ale musím konstatovat, že je to zatím jeho nejslabší dílo. Nechtěl bych však, aby z mé kritiky bylo vyvozováno to, že se jedná o film podprůměrných kvalit. V rámci novodobé americké produkce se jedná o film jistě nadprůměrný. Podprůměrem je pouze v rámci filmů Woodyho Allena. Fanouškům jeho filmů nezbývá než doufat, že se ve svém nově chystaném projektu (prozatím stále nepojmenovaném) odchýlí od této tématiky a natočí něco originálního. Je však nezpochybnitelné, že jakožto herec si Woody během let své filmové působnosti opravdu užil, co to jde. Je také zřejmé, že hlavní motto Woodyho - "Nechci dosáhnout nesmrtelnosti svým dílem, ale tím, že nezemřu" - se nejspíš nevyplní, neboť Woody už svým dílem nesmrtelnosti dosáhnul...

55%

Is Wrestling Rocknroll?

Darren Arofonsky (známý svými dřívějšími filmy Pí, Requiem za sen a Fontána) opět dokázal, že je velmi nadaným, relativně mladým režisérem, který si dokáže poradit téměř s každou tematikou. O jeho autorství není pochyb a začíná si budovat svou režisérskou "vyzáž".
Svědčí o tom i jeho filmová novinka běžící čerstvě v českých kinech - Wrestler. Jelikož sportovní filmy nemám příliš v lásce, poněkud jsem se obával toho, že po shlédnutí filmu budu zklamán. Velmi brzy jsem však byl vyveden z omylu. První třetina se sice nese ve sportovním duchu, a to hlavně tím, že je představován Wrestling jako takový, ovšem brzy zjistíte, že sport je zde jen na pozadí.
Ústředním tématem filmu Wrestler je dvojice pojmů stojících proti sobě (někdo by snad řekl "jdoucích spolu") - života a smrti. The Ram (Mickey Rourke) je dosluhující zápasník tohoto zvláštního sportu. Před dvaceti lety si prožil období své slávy, nyní už je starý a projevuje se to jak na jeho stavu fyzickém, tak i psychickém. Po infarktu je mu řečeno, že už nemůže dále pokračovat ve svých předchozích aktivitách. Ram začíná zjišťovat, že je v životě sám - nemá přátelé, na které by se mohl spolehnout a nemá ani rodinu. Jedinou přítelkyní je tanečnice z baru, za kterou často chodí a jediným členem rodiny je jeho dcera, se kterou se od jejího narození téměř nevídal. The Ram se na obě snaží zapůsobit, je to však marné - jedna se ho obává, druhou až příliš po celý život opomíjel. Nakonec zjišťuje, že to jediné co v životě má je Wrestling. Začne se tak připravovat na svůj poslední zápas...
Hlavní zápletka zní sice trochu banálně, ale takto to bývá ve filmech velmi často, a to i v takových, které bych se neobával označit za vynikající. Film Wrestler si vás získá hlavně třemi věcmi - dokonalým výkonem M. Rourka, perfektní hudbou a téměř dokonalou atmosférou dokreslující děj. M. Rourke podle mého názoru měl získat oscara za herecký výkon, protože takto velkolepý výstup se příliš často nevidí (ačkoli je pravda, že tato role byla napsána přímo pro něj - často se zdá, jako by ani nehrál...prostě žije!). Hudba zde sice není příliš tvůrčí, ale Rocknroll osmdesátých let se zde opravdu skvěle vyjímá (a na "Cobain pussy" jen tak nezapomenu :)). Zvláštní atmosféra filmu je v podstatě režisérským doprovodem pana Arafonského.
Tímto filmem si podle mě Darren plně zaslouží titul Autor. Dobrý režisér není jen řemeslníkem, který produkuje (tak jako 95% Hollywoodu), ale musí být i uměleckým autorem. Pokud jim je, jeho autorství se na filmu vždy projeví. Tak při sledování dalšího jeho díla nebudu muset ani znát jméno řežiséra a přesto poznám, čí dílo to je. Mr. Arafonsky se pomalu do těchto kolejí začíná dostávat a myslím si, že nám v budoucnu ještě předvede, co v něm je...
90%