U Finské kapely Waltari, hrající už přes 20 let, je už téměř zvykem, že po každé odehrané dekádě vydá výběrové album. Dlouho očekávané album "The 2nd Decade - In the Cradle" však není pouhou kompilací. Vedle klasických pecek z předchozích několika alb, jako "Helsinki", "One day" či "Get stamped", vám nabídne několik "unplugged" verzí původních sondů a jeden song dokonce zcela nový, s velmi povedený videem, jehož název je v názvu samotného alba (In the Cradle). Srovnám-li dílo s předchozí kompilací vydanou z roku 1998, je určitě více přínosná. Přesto je velká škoda, že jde o pouhou výběrovku, ale vzhledem k předchozí činnosti kapely je možné se domnívat, že brzy vyjde jistě plnohodnotně nové album.
Kapela Waltari patří jistě k mým nejoblíbenějším hudebním interpretům vůbec, a to i přesto, že jsem ji objevil teprve nedávno. Už před delší dobou jsem se sice setkal s jejich velmi starým albem (Torcha!), ale tehdy jsem měl ještě dost odlišné hudební nároky a příliš mě to nenadchlo. V dnešní době na ně nedám dopustit, protože mám velmi rád hudbu a to co Waltari hraje je hudba s velkým H.
Nelze je zařadit pod jeden konkrétní hudební styl. Někteří kritici je označují termínem "crossover", ale sama kapela se tomu poslední dobou velmi brání, protože tento termín už je dnes používán poměrně striktně pro vymezení určitého stylu. Na wikipedii se o kapele sice dočtete, že je zařazována do heavy metalu, alternativy, progressive metalu, techna, punku, popu a kdoví čeho ještě vše, ale že tomu tak není dosvědčí i základní motto kapely: "Fuck the styles, enjoy the music!"
V něčem má však přesto wikipedia pravdu. Na jejich albech najdete všechno z toho, co vyjmenovává. Některé album na vás spustí opravdu ostrý metal, jiné vám zase vyrazí dech elektronickou hudbou či dokonce technem. Waltari se dokonce ani nebrání klasické hudební tvorbě - jedním z jejich extrémních hudebních počinů je Opera, která je poměrně dost proslavila. Jejich opera je však "Death metal opera", takže prvky symfonické hudby někdy doprovázejí a jindy zcela střídají tvrdé hudební prvky.
Osobně se s mottem kapely Waltari ztotožňuji. Hudba by neměla být odsuzována jen proto, v jakém stylu se hraje. U některých lidí se však často s takto ortodoxními názory setkávám a vůbec mě to netěší. Snažím se být všestranný a z velké části zavrhuji jen Pop, o kterém si myslím, že stále více zaměňuje kvalitu hudby za jednoduchost, aby byl přijatelný pro masu, jejíž úroveň stále více klesá. Moje hudební interstylovost však nevylučuje to, že rozlišuji mezi kvalitní a nekvalitní hudbou. V otázce teorie hodnot však v současnosti zaujímám velmi zvláštní názor - ačkoliv uznává objektivitu kvalit, neuznávám její absolutní objektivní určitelnost na straně subjektu. Také upřednostňuji určité typy hudby, lahodí-li více mému sluchu či stavu mé mysli. Přesto však neopovrhnu ničím, co je opravdu kvalitní.
Vraťme se však k samotnému albu kapely Waltari. Vyjma jedné skladby a několika předělávek nepřináší nic nového. Výběrovky nemám rád, ale neodsuzuji je...mají účel, který zcela chápu. Osobně však pro mě v tomto případě nemá příliš velkého smyslu a jsem rád pouze za to, co přinesla nového.
70%
Kapela Waltari patří jistě k mým nejoblíbenějším hudebním interpretům vůbec, a to i přesto, že jsem ji objevil teprve nedávno. Už před delší dobou jsem se sice setkal s jejich velmi starým albem (Torcha!), ale tehdy jsem měl ještě dost odlišné hudební nároky a příliš mě to nenadchlo. V dnešní době na ně nedám dopustit, protože mám velmi rád hudbu a to co Waltari hraje je hudba s velkým H.
Nelze je zařadit pod jeden konkrétní hudební styl. Někteří kritici je označují termínem "crossover", ale sama kapela se tomu poslední dobou velmi brání, protože tento termín už je dnes používán poměrně striktně pro vymezení určitého stylu. Na wikipedii se o kapele sice dočtete, že je zařazována do heavy metalu, alternativy, progressive metalu, techna, punku, popu a kdoví čeho ještě vše, ale že tomu tak není dosvědčí i základní motto kapely: "Fuck the styles, enjoy the music!"
V něčem má však přesto wikipedia pravdu. Na jejich albech najdete všechno z toho, co vyjmenovává. Některé album na vás spustí opravdu ostrý metal, jiné vám zase vyrazí dech elektronickou hudbou či dokonce technem. Waltari se dokonce ani nebrání klasické hudební tvorbě - jedním z jejich extrémních hudebních počinů je Opera, která je poměrně dost proslavila. Jejich opera je však "Death metal opera", takže prvky symfonické hudby někdy doprovázejí a jindy zcela střídají tvrdé hudební prvky.
Osobně se s mottem kapely Waltari ztotožňuji. Hudba by neměla být odsuzována jen proto, v jakém stylu se hraje. U některých lidí se však často s takto ortodoxními názory setkávám a vůbec mě to netěší. Snažím se být všestranný a z velké části zavrhuji jen Pop, o kterém si myslím, že stále více zaměňuje kvalitu hudby za jednoduchost, aby byl přijatelný pro masu, jejíž úroveň stále více klesá. Moje hudební interstylovost však nevylučuje to, že rozlišuji mezi kvalitní a nekvalitní hudbou. V otázce teorie hodnot však v současnosti zaujímám velmi zvláštní názor - ačkoliv uznává objektivitu kvalit, neuznávám její absolutní objektivní určitelnost na straně subjektu. Také upřednostňuji určité typy hudby, lahodí-li více mému sluchu či stavu mé mysli. Přesto však neopovrhnu ničím, co je opravdu kvalitní.
Vraťme se však k samotnému albu kapely Waltari. Vyjma jedné skladby a několika předělávek nepřináší nic nového. Výběrovky nemám rád, ale neodsuzuji je...mají účel, který zcela chápu. Osobně však pro mě v tomto případě nemá příliš velkého smyslu a jsem rád pouze za to, co přinesla nového.
Žádné komentáře:
Okomentovat