John Dillinger - Nepřítel č. 1

Už téměř rok jsem napjatě očekával na premiéru nového filmu Michaela Manna - Public Enemies. Režisér Michael Mann je autorem mnoha zajímavých počinů, z nichž určitě stojí za zmínku film Heat s Robertem de Nirem a Al Pacinem či Miami Vice. Tyto dva filmy jsem uvedl proto, že podle mě nejvíce vystihují hlavní charakteristické vlastnosti režisérské tvorby Manna.
Jde o autora libujícího si v nočních záberech na město, atmosferickém vykreslování pomocí hudby a hlavně v užívání digitální kamery. Ta, jak jistě víte, je ve světě filmů poslední dobou hodně často kritizována, a i sám Mann už za to dostal "vyhubováno" od mnohých filmových kritiků. Přesto však u některých filmařů znamená tato kamera něco naprosto nepostradatelného. S pomocí digitální kamery lze vytvořit záběry, které klasická kamera nedokáže. Velmi užitečná je také pro záběry v noci, které jsou, jak jsem již napsal, tím nejpoutavějším v jeho filmech. Důležité však je, že rozdíl mezi digitálem a klasikou je viditelný na první pohled. Obraz je ostřejší a mnohem uhlazenější, téměř bez jakékoli poskvrny (můžete to vidět např. na níže položeném obrázku z filmu - pro detailnější zobrazení na něj klikněte). A to je právě to, co se mnoha lidem nelíbí. Film Miami Vice byl právě kvůli digitální kameře odsuzován, ale na druhou stranu se velké části lidí film líbil, stejně jako mně. Některé scény jsou prostě přímo kouzelné.

Nejinak je tomu u nového filmu Public Enemies. Přesto zde můžeme nalézt jeden dost podstatný rozdíl. Film se odehrává ve třicátých letech a můžeme se tázat, zda je tento typ kamery s výše uvedenými vlastnostmi skutečně tím pravým pro vykreslení tohoto období. Období třicátých a čtyřicátých let nám bylo v novodobých filmech představeno hlavně ve filmech F. Copolly (Kmotr I,II, III) a M. Scorseseho. Bude-li divák očekávat od novinky M. Manna něco podobného, bude z kina odcházet s velmi negativními pocity. Tento film je naprosto jiný jak užívanou technikou, tak i způsobem vykreslení děje, který je dost podobný jako v jeho předchozích filmech. I proto je dost pochopitelné, že jsou tak časté negativní ohlasy i od filmových kritiků, kteří se tento snímek často nezdráhají označit slovy jako "nudný" či dokonce "amatérský". Já bych řekl, že je pouze "jiný". A to bohužel pro někoho může znamenat zklamání. Pokud však opravdu máte rádi film a půjdete do kina bez předsudků, nebudete rozhodně zklamáni.
Další často kritizovanou součástí je dějová línie. Až příliš mnoho kritiků se nedokáže ubránit srovnáváním s filmem Heat (Nelítostný souboj). Pokud jste viděli film, jistě si alespoň zhruba pamatujete příběh: Zkušený kriminálník a lupič Neil McCauley (Robert de Niro) vyloupil už velké množství bank a dalších všech možných míst. Svůj život v této pozici už se naučil přijímat. Netušil však ještě, že si na něj dělá zálusk policista Vincent Hanna (Al Pacino), který je velmi energický a při lovu svých kořistí se před ničím nezastaví. Jednoho dne se oba setkají a zjistí, že jsou si v mnohem dost podobní a rozumí si, avšak život je postavil do protilehlých pozic. Oba jsou tedy společností determinováni jít proti sobě, ačkoli by za jiných okolností mohli stát na stejné straně.
Podíváme-li se na Public Enemies, je možné nalézt opravdu dost podobných souvislostí - hlavní postavou je bankovní lupič John Dillinger - postaví se proti němu FBI v čele s policistou M. Purvisem. John Dillinger je stejně človekem, jako jeho protějšek. Tentokrát je to však ještě ostřejší. Policisté jsou vykresleni jako zvěř, která se nelítostně honí za svou kořistí, jen aby neztratila popularitu ve společnosti (jednou z hlavních postav je E. J. Hoover, který se touto svou vlastností nemálo proslavil). Na druhou stranu je lupič Dillinger vykreslen jako milující a inteligentní osoba, která chce normálně žít. Je však velmi populární a proto se FBI zaměřila hlavně na něj.
Je však třeba položit si otázku, zda takové hledání souvislostí není nesmyslem. Film Heat byl natočen v době, kdy Michael Mann nevěděl ještě naprosto nic o tom, že bude točit film Public Enemies. Jeho vylíčení života a smrti Johna Dillingera je navíc vylíčením skutečného života této postavy, a ačkoli je příběh autorsky přikrášlen, ve svém jádru není nijak pozměněn a postavy i situace jsou vykresleny reálně. Proto je nejspíš zbytečné autora z něčeho takového podezírat.
Je však možné, že ono realistické vykreslení je právě tím, co se většině lidí příliš nelíbilo. Film svou čistotou a uhlazeností často působí dokumentárně - může se zdát že je bez emocí, jak mnoho lidí poznamenalo. Když se však vžijete do postav a příběhu, zjistíte, že právě emoce jsou tím, co celý snímek provází. Vše je vystupňováno snad už u Manna tradičnědokonalou hudební stránkou filmu (film zhudebnil Elliot Goldenthal, autor hudby k výše zmiňovanému filmu Heat).
Film Public Enemies se asi nezapíše do historie filmu jako film Heat, ale pro mě byl nezapomenutelným filmovým zážitkem a právem ho zařadím k tomu nejlepšímu, co M. Mann ve světě filmu vytvořil.
90%